Příběhy klientů

Rhinoplastika byla můj velký sen. Křivý nos mě hlavně z profilu, kde bylo zakřivení vidět nejvíce, trápil už od puberty. Pro operaci jsem se rozhodla nejen z estetického hlediska, ale i funkčního, protože jsem měla křivou nosní překážku. Dýchat nosem pro mě bylo obtížné. Rozhodně jsem operací získala větší sebevědomí a přestala jsem se trápit tím, jak můj nos vypadá a jak působí na ostatní. Konečně můžu bez problémů dýchat během spánku nebo sportu.

Na škole jsem se potýkala s šikanou a posměšky kvůli mému velkému nosu. Psychicky mě to opravdu hodně trápilo. Z toho plynoucí nízké sebevědomí mi zůstalo bohužel až do dospělosti. Nerada jsem se fotila a podvědomě odmítala svůj obličej ukázat z profilu. Zkrátka jsem se necítila kvůli nosu hezká. Nad zákrokem jsem přemýšlela již nějakou dobu. Pak jsem díky kamarádce narazila na webové stránky MEDICOM Clinic a fotky klientů mě ohromily. Řekla jsem si: „Tu změnu chci taky!"

O plastice nosu jsem přemýšlela od svých dvaceti let. Nikdy jsem ale nenašla odvahu dotáhnout to do konce. Nerada jsem se na sebe dívala do zrcadla a nerada jsem se k někomu stavěla bokem. Byla jsem se sebou nespokojená a svůj vzhled stále řešila. Vše chce ale svůj čas a ten můj se nakonec dostavil – konečně jsem se odhodlala zákrok podstoupit.

Začátkem mých problémů s nosem byla nehoda při masáži. Masérka mi ho omylem nalomila. Od té doby se mi špatně dýchalo a měla jsem pocit permanentně ucpaných dírek. Vzniklý hrbol na nose mi navíc vadil i esteticky. Po pěti letech trápení jsem si proto řekla, že je na čase udělat něco pro vlastní spokojenost. Chtěla jsem být šťastnější a více se sama sobě líbit.

S tvarem svého nosu jsem nikdy nebyla úplně spokojená. Po úrazu, který se mi stal, to bylo ještě horší. I když mi okolí tvrdilo, že jsem hezká holka, já sama jsem se tak necítila. Navíc mi na obličeji neseděly dioptrické brýle. V tu chvíli padlo definitivní rozhodnutí podstoupit plastickou operaci.

Kvůli svému nosu jsem trpěla komplexem už dlouho. Měla jsem pocit, že se na mě každý dívá a vidí jen ten obrovský ošklivý nos. Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Moje sebevědomí klesalo a snila jsem o plastické operaci. A jednoho dne jsem si řekla: „Jdu do toho a basta!”.

Když mi bylo asi osm let, šly jsme si s kamarádkou hrát ven na houpačky. Jedna z nich ale měla zvlhlé prkénko a já se houpala a houpala, až to pode mnou v té nejvyšší možné výšce prasklo a já spadla. Doslova jsem se rozplácla obličejem přímo na zem! Odnesl to bohužel můj nos, který mi pak špatně srostl a zůstal na něm ošklivý hrbol.

S křivým nosem jsem se sžívala od základní školy. Mohl za to úraz, z něhož jsem vyvázla se zlomeninou a hrbolem, který mi na nosu už nadobro zůstal. Posměšky dětí ze školy i spousta nepříjemných poznámek na mou adresu byly jen začátkem. Čím jsem totiž byla starší, tím více mi křivý nos vadil. Až se stal mou osobní posedlostí.

Už na základní škole se mi spolužáci posmívali kvůli velkému a křivému nosu. Říkali mi, že vypadám jako ježibaba a já se s jejich posměšky nikdy nedokázala vypořádat. Od svých devatenácti let navíc pracuji jako servírka v jedné z pražských kaváren a můj ošklivý nos mi hodně vadil i denně při kontaktu se zákazníky. Musela jsem si neustále dávat pozor na to, abych se k nim při obsluhování raději stavěla čelem než z profilu – tehdy totiž můj nos vynikal ještě víc. Kvůli nosu jsem se ale nechtěla celý život trápit. Naopak jsem snila o tom, že si ho jednou nechám upravit plastickou operací.